Tvorba postavy podle Menthy

Z Nostalgia
Přejít na: navigace, hledání

Stručné oživení světa pro potenciální hrdiny, čaroděje, lapky, černokněžníky, trpaslíky, barbary, gorloky a ostatní neřádstvo s drobným přihlédnutím k Role Playerům

Určitě se shodneme na jedné věci. Postrádá-li hra svého vlastního komika, blázna, nepříčetného trpaslíka s pěnou u huby a vytříbeným slovanským nářečím, nebo jiného šaška, vše se zdá podivně jednotvárné… Málokterý rytíř zakopne při průchodu dveřmi o práh a dosud žádné kouzelnici nezačaly hořet šaty, v lepším případě vlasy od svíce, kterou na ni nechtěně kdosi převrhl (v případě přítomnosti inkvizitora hořící svíce a louče přirozeně nepadají samy od sebe)

Nemoci, jizvy aneb s alergií na magii

Je dobré, když má každá postava něco, co je charakteristické přímo pro ni. Prosím, vezměte na vědomí, že uhrát vychcaného a tvrdého chlapíka s páskou přes oko a hromadami jizev na tváři, připomínajícími pole pro piškvorkovou partii, je přece jen drobet složité. Jestliže se v jeho hlavě uhnízdí někdo typu Gabri… (promiň, Terione. Síla zvyku…), zkrátka někdo, kdo si zkrátka neumí svět mizerů a mordýřů dobře představit, stane se ze zjizveného ubožáka hromádka neštěstí. Když už jsem u toho, co se těch jizev (zkrátka zohavení těla ať už dobrovolného, či ne) týče, díky rozlišení á la omalovánka nejsou moc podporovány a tak tu závisí na představivosti hráče.


„Hej, Gazraku! Co se furt drbeš na čele?“
„Ále, to nestojí za řeč…“
Gazrak si sundal klobouk, odhrnul rukou patku a odhalil jizvu ve tvaru dvou draků, s propletenými ocasy, dlouhými tesáky a rozeklanými jazyky, jak plivají oheň do všech stran.
„To víš. Byl jsem ještě malej, když jeden zlej černokněžník…“
„Pchá! To je slabý! Podívej!“
Pubert si vyhrnul košili a ukázal svému příteli červenou vyrážku ve tvaru pentagramu na hrudi.
„Pořád nic moc, hoši! O co, že trumfnu vás oba!“
Rupert si svlékl tuniku a tak odhalil na zádech nechutný pásový opar, který dokonale zobrazoval mapu… ale ne, to je už přespříliš nechutné! [1]


  1. ^ Nemůžu nepřiznat, že mě napadla jistá souvislost se seriálem útěk z vězení… Kdo by hledal souvislost s útěkem a poměrně dost nechutným onemocněním pokožky? Když už je to nakousnuté, vyrážka by zobrazovala jednotlivé uličky a cesty, a puchýřky značily důležité strategické body, kupříkladu hostince…


Je mi jasné, že vzhledem k tomu, že se spousta hrdinů a hrdinek do nedávna brouzdala morovou nákazou po kotníky (jen za předpokladu, že jejich výška činila průměrně 1,5 metru), nebude to s RP chorobami nijak růžové. Nejeden z nás má podobných věcí až po krk. Ale mezi námi, pěkná mazlavá rýma ještě nikomu neuškodila. Je neskutečné, kolik se dá užít legrace, když se vám podaří kýchnout na hedvábné šaty s perleťovými odlesky nějaké vysoce postavené osoby.


„Zatraceně, Xilasi! Tak strefíš se už konečně?!“
Lupinus, přikovaný k obětnímu oltáři se nervózně zavrtěl. „Poslyšte, já se vám do toho nechci motat, ale… já jsem ochotný tuhle… formalitu odložit. Mimochodem, taky jste četl, že smrt je jen…“
Fixus, stále držící nekromancerskou knihu v rukách se roztřásl zlostí. „Zavři už klapačku! Xilasi! Jestli se okamžitě netrefíš…!“
„Kuck! Kuck! Eh…smrk! Já se budu snažit, pane…“ Xilas si otře nos do ebenového rukávu.
„To bych ti u všech čertů taky radil! Takže! Začneme znovu… Xilasi, připrav se. Pozvedni ruku s obětní dýkou! Bytosti temnot! Přijměte tuto duši! Nechť uspokojí vaše krvavé touhy a…!“
Xilas pozvedl ruce nad muže, přikovaného k oltáři „Hep…hep…hep…!“
„…nasytí vás! Bodni Xilasi!“
„Hep…čík!“


Když tak nad tím přemýšlím, Morové země rozhodně nepatří mezi místa s čerstvým vzduchem nebo teplotou přímořského letoviska (z dobrého důvodu. Směs oživlých mrtvol, deště a vysokých teplot přeci jen udělá své). Pro srovnání, jak by to asi před Hearthglenem vypadalo:

Roj much, jenž bzučel v pupku téhle shnilotiny,
a červi pruhy černými
když valili se z ní jak z husté tekutiny,
hýbali cáry živými.
To všechno klesalo a stoupalo jak vlny
či vzpínalo se praskajíc,
tělo, jak vzdouval by je výdech tajuplný,
tím žilo stále víc a víc.


A jak si tak občas ty hráče prohlížím, asi polovinu ženského osazenstva v Hearthglenu, co se producíruje v kožešinovém spodním prádle, by skolila chřipka natotata. Přirozeně, když jeden vidí, v jakém stavu je městské okolí, nepřekvapil by mě ani výskyt cholery, popřípadě průjmu… ačkoliv musím přiznat, že tohle nemám chuť uhrát ani já. Zkrátka se zkuste jednou ráno probudit, zvesela se na sebe usmát do zrcadla a říct si: „Tak co dnes mého paladina postihne? Puchýř na noze? Krize hrdinského věku?“ [1]


  1. ^ Jeden by se té krizi ani nedivil. Jedna chodící mrtvola za druhou, smrad z toho táhne na míle… špinění meče zbytky lidských tkání (v případě abominace několik osob najednou). Po dracích, draeneiích nebo jiných pořádných bestiích jako by se zem slehla. V zámcích chybí nakynuté královské dcerky, jeden už hold ani kus toho království nevyžení…


Za nemocemi leží alergie. Ty hlavně vybírat s rozvahou ze dvou důvodů. Je třeba mít na paměti, že hrdina, kterého postihne v přítomnosti pachu rozkládajícího se masa zuřivý záchvat kašle, nebo mu začne téct z očí, to zřejmě v Hearthglenských podmínkách daleko nedotáhne. Na druhou stranu je třeba vybrat alergii takovou, na kterou bude hráč neustále myslet, že ji má. Stejně tak to platí i se strachy obecně.


Seržant s pýchou sleduje, jak při vojenském cvičení vojín Rupert obratně šplhá po laně.
/yell „Teda Ruperte! Já netušil, že tě ten strach z výšek opustil! Dobrá práce, chlape!“
/yell „Cože? Já vás neslyšel, pane!“
/yell „Strach z výšek!“
Rupert pohlédne dolů na seržanta, pak nahoru, opět dolů, ruce se mu roztřesou, pouští se provazu…!
/yell „Áááááááááá!“


Co se týče strachu, v tomhle má wow drobet nevýhodu. Málokdo se rozklepe při vstupu do Hearthglenského lesíka nebo nějaké tajemné nekromancerské kobky… ale to je hold život. Nicméně strach, nemoci a alergie dokáží hru příjemně oživit, obzvlášť když jsou použité ve správnou chvíli na správném místě. Jako takové drobné ranky se osvědčilo: Puchýře na nohou, sem tam nějaké to bodnutí hmyzem (nemusí se okamžitě jednat o komára rodu anopheles), velmi zajímavé je i sednutí do mraveniště, všemožné třísky, zakopnutí, švihnutí větve do tváře… Všechny tyhle události se seběhnou velice rychle. Je asi nejlepší si třeba jednu připravit do macro a čekat na vhodnou příležitost.

Trapasy a ponížení, zkrátka vše, za co byste nejraději někomu rozbili hubu

Osobně si myslím, že jeden z nejlepších možností, jak si ve hře „vyrobit“ známé je, když mu dovolíte, aby vás zesměšnil. Jo, nezní to nic moc. Po takovéhle akcičce, při které drobátko pošimráte ego druhého tím, že ze sebe dobrovolně uděláte pitomce nebo nešiku, si vás bude dlouho pamatovat (například zakopnete-li v duelu). Nicméně i to patří k životu. Budiž je vám útěchou, že je ve hře nemožné, aby vám někdo zezadu stáhl kalhoty, nebo se nedej bože v bitvě utrhl knoflíček u blůzy.

Ačkoliv se to však vaší postavě zdát nebude, je poměrně osvěžující, jestliže omylem mečem převrhnete kupříkladu lahvičku se sirovodíkem, spadnete ze židle, praštíte se o dveře nebo zakopnete o práh. Trapasujte, ničte křehké věci kolem sebe (jen omylem!) a hráči si vás zapamatují. Jestliže ze sebe jednou za čas uděláte troubu, neznamená to, že jím budete napořád. Zvláště doporučuju omylem shodit pivo nějakému správně nabručenému trpaslíkovi.

Je hodně těžké hrát za arogantní postavu, kterou hnusí celý páchnoucí Hearthglen, pokud jí nejste drobet sami (brát s rezervou! Už jsem narazila i na několik postav s poněkud výstředními zabijáckými návyky! Snad se na nějakém tom srazu neobjeví…). Nemusíte nesnášet celý kontinent, svět byť i celý svět warcraftu (dobře, to už byste se na serveru asi neobjevili)! Ale mezi námi, nesváry nebo nafoukanost životy postavy tak zpříjemní, jako kopeček malinové zmrzliny na… vlastně kdekoliv (dobře! Pro šťouraly, anketa pro zmrzlinové příchutě není třeba! Pro mě za mě, přepište si to klidně na rakvičku. Ta se dá ostatně také počítat za jisté zpříjemnění... ). Je celkem zajímavé sledovat reakci nějaké nabubřelé elfky, když do ní loktem vrazíte při procházení dveřmi a pak na ni zařvete, že jí uši akorát přidávají na dlouhém vedení a ať se klidí z cesty, jestli jí jsou drahé.


Rupert si nevšiml procházejícího muže a omylem do něj vrazil.
„Safra… Omlouvám se, pane, já nechtěl.“
Xilas se zakymácel a z rukou mu vypadlo několik papírů, popsaných prapodivným písmem a malovaným pentagramy a lebkami.
„Krucinál! Hrom do tebe ty neschopo! Podívej, cos udělal, pitomče! Jelito!“
Xilas rychle sbírá tajemné dokumenty. „Ty tele! Idiote! Vymaštěnče!“
Rupert se sklání a pomáhá muži sbírat papíry. „Co je to? Vypadá to jako černá magie!“
Xilas vytrhl vojínovi lejstra z rukou. „Nechmatej na to! Ještě jednou se toho dotkni a budeš litovat!“
Seržant pomalu přichází k nadávajícímu čaroději. „Děje se něco?“
Xilas bleskurychle sebral všechny papíry. „Tohle ti příjde draho! Zapamatuju si tě, neschopná hromado svalů a uvidíš! Ještě jednou mi zkřížíš cestu a uvidíš!“


Ikdyž to zase může znít podivně, nic vám hru nezpříjemní tak, jako vaši nepřátelé – jiné hráčské postavy. Nejednou jsem hrála s pár lidmi strategii á la RP. Vybudovali jsme si úžasné a mocné říše a vyslali vyslance k ostatním. Celá hra vždycky skončila tak, že jsme mezi sebou uzavřeli jednu velikou mírovou smlouvu a dál neměli co dělat. Znepřátelte si pár postav (eh…hráčských charakterů, nikoli hráčů) a uvidíte, že zas bude svět drobet zábavnější (přirozeně nezacházet do žádného extrému. Ikdyž, každý má jiné chutě…).